Dostat se do jeho ordinace znamená počkat si pár měsíců. Tak má plno.
Nebojí se prohlásit, že naše vláda je přehlídkou psychiatrických diagnóz. Lékař, který opustil klasickou medicínu a své pacienty léčí jinak. Komplexním přístupem.
Říká o sobě, že není zázračný lékař.
DVA PŘÍBĚHY Z ORDINACE
„Nepověsil jsem klasickou medicínu na hřebík,“ opravuje mě Jan Hnízdil hned v úvodu. „Byl jsem z ní pro své názory vykázán.“ Třiapadesátiletý lékař se už dlouho věnuje komplexní, psychosomatické medicíně. Studia na lékařské fakultě ukončil před sedmadvaceti lety. Potom byl vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Chodily za ním zástupy pacientů, kteří si stěžovali na různé tělesné potíže. Bolesti hlavy, bolesti zad… „Jak mě naučili na lékařské fakultě, rozesílal jsem je na vyšetření, ordinoval jim různé léky. Jenže oni se stále vraceli. Léčil jsem je a oni se neuzdravovali. Nevěděl jsem proč.“
Pro lékaře po dvou atestacích to bylo smutné zjištění. Přemýšlel, kde dělá chybu. A pak narazil na ordinaci s nápisem Psychosomatická poradna, doktor Šavlík. „Během studia jsem o psychosomatice nic neslyšel,“ přiznává. „Starší pán, který z ordinace vyšel, mi sdělil, že zatímco v ostatních ordinacích kolegové léčí choroby, on radí lidem, co mají udělat pro to, aby se uzdravili.“ To se Janu Hnízdilovi zalíbilo a začal se o psychosomatiku, tedy o směr, podle kterého spolu tělo a psychika souvisejí, zajímat.
Jan Hnízdil
FOTO: Petr Hloušek, Právo
Pochopil, že nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, kde dělá chybu. „Abych porozuměl stonání svého pacienta, musím znát jeho život,“ říká lékař, který je zvyklý si se svými pacienty povídat a nahlížet jejich nemoci jako volání po změně. Připouští, že v klasické, biologické medicíně se psychikou pacienta zabývá jen psycholog. „To ale nestačí,“ kontruje. „V komplexním, psychosomatickém přístupu by měl být vzdělán každý lékař. Je totiž základem celé medicíny.“
Není to tak dávno, co se začal vyslovovat i k politice. Jeho poznatky jsou dost nekompromisní. Tvrdí, že současný politický systém nahrává psychopatům. „Naše politická scéna je živá encyklopedie psychiatrie. Najdete tam všechno: megalomany, sociopaty, narcisy, hysterky, mýtomany, kleptomany, spoustu smíšených poruch. Je to zajímavé studium pro odborníka, ale hrozivé pro občana,“ soudí. Poukazuje na to, že současný systém je založen na dravosti, bezohlednosti a neustálém ekonomickém růstu.
„No a tento systém přitahuje stejný typ lidí. Tedy dravé a bezohledné psychopaty, kteří nemají svědomí. Neznají stud. Zodpovědnost. Spolupráci,“ vypočítává. „Tito lidé obsadili vedoucí pozice, obklopili se dalšími psychopaty nebo lidmi slabými a manipulovatelnými. Říká se tomu sice pořád demokracie, ve skutečnosti je to ale patokracie, vláda psychopatů.“ Napadá mě, proč se vůbec Jan Hnízdil začal zajímat o politiku a letos v dubnu dokonce přišel s výzvou k občanskému vzdoru?
„Protože jsem pochopil, co je nejdůležitější pro zdraví a proč lidé stůňou. Oficiální definice zdraví zní, že je to stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Jenže kdo to dnes má?“ ptá se. „Zdraví je podle mne schopnost zvládat problémy každodenního života. Pokud člověk má vůli je zvládat, je zdravý. Pokud však život už zvládat nemůže, nemá moc, začne být nemocný.“
Podle něj nemoc vypovídá také o tom, zda člověk žije ve zdravé společnosti. „Nejzdravější a nejspokojenější jsou lidé ve skandinávských zemích,“ cituje z dalšího výzkumu. „Pro ně je nejdůležitější vymahatelnost práva, důvěra ve státní správu a dobré mezilidské vztahy. Ne ekonomika a růst HDP, ale úplně jiné, nemateriální kvality. Přesně to, co tady chybí.“ Jan Hnízdil tvrdí, že spousta jeho pacientů stůně z nemocné společnosti. „Nemohou v ní žít zdraví lidé,“ přitakává.
„Proto jsem se začal zajímat o chování našich politiků. Dlouho jsem mu nerozuměl. Nenacházel jsem v něm slušnost, zodpovědnost ani zdravý rozum. Vysvětlení mi poskytla medicína. Ti lidé trpí osobnostní poruchou. Mají zmrzačený charakter. Vytvářejí nesnesitelné podmínky k životu. Proto stůněme. Co s tím? Jediný způsob komunikace s psychopatem je nulová komunikace. Měli bychom je rázně odmítnout. To je ostatně smyslem výzvy NEO2011.“ Tato petice, kterou zatím podepsalo přes devět tisíc občanů, vyzývá k vytvoření nového systému otevřené občanské společnosti. Pro radikálnost názorů je lékař označován za kontroverzního. Hovoří tiše a pečlivě váží každé slovo. Jeho kritika je však jednoznačná.
„V polistopadových vládách se vystřídalo na šestnáct ministrů zdravotnictví. Nebyli to hloupí lidé. Všichni chtěli reformovat zdravotnický systém. Nikdo neuspěl. Ono to totiž nejde. Propojení úřadů, pojišťoven, farmaceutických firem, medicínských špiček a politiků je tak obludné a prorostlé korupcí, že se vůbec reformovat nedá,“ pokyvuje smutně. „Jak s tím souvisí rakovina? Logicky. Je nastaveným zrcadlem našemu způsobu života. Říká nám, že žijeme ve stresu, dýcháme smog, jíme chemicky konzervovanou stravu, zničili jsme si životní prostředí. Přitom naivně spoléháme, že nás medicína spasí. Pokud nezměníme svoje chování, hodnoty a vztah k přírodě, není nám pomoci.“
Se svou druhou ženou Lucií se poznal v době revoluce v roce 1989. Vzali se před třemi lety a mají spolu dvanáctiletou dceru Johanku.
FOTO: archív Jana Hnízdila
Nechtěl být součástí medicínsko-farmaceutického systému a v ordinaci si začal s pacienty povídat. O jejich životě. Mnohokrát narazil. „Proč se mě ptáte na manželku, slyšel jsem třeba. Přišel jsem za vámi, protože mě bolí záda. Ty mi vylečte!“ zlobil se pacient. Podle doktora Hnízdila však bolesti zad vypovídají o tom, že si toho člověk naloží víc, než unese, tedy i starostí. Bolesti hlavy zase značí, že má nějakého problému plnou hlavu, a bolesti u srdce, že mu něco leží na srdci.
„Co nemůže odhalit špičková medicína, je ukryto v lidových rčeních,“ myslí si. Současný stav zdravotnictví označuje za hrozivý. „Velká část léků a vyšetření je naprosto zbytečná. Často příčinu nemoci neodhalí.“ Jako podklad pro svá tvrzení uvádí britskou studii z roku 2001, která se zabývala tím, proč se mnoho pacientů, kteří jsou léčeni, neuzdravuje. V té studii se poprvé objevil termín nevysvětlitelné choroby.
„Za takovou je označen stav, kdy se do ordinace dostaví pacient s tělesným problémem, jako jsou bolesti hlavy, bolesti zad, zažívací potíže. S tímto problémem je dlouhodobě vyšetřován za pomoci nejnovější techniky. U čtyřiceti procent pacientů se vůbec nepovedlo zjistit, co jim je. Byli objektivně zdraví, ale neustále si stěžovali. To je pro biologickou medicínu obrovský problém. Vychází z toho, že každá nemoc má nějakou objektivní příčinu, nález. A že ji dokážeme pomocí odběrů, rentgenů a magnetické rezonance odhalit. A následně intervencí zvenčí, tedy operací, léky, fyzikálním působením, uzdravit. Ukázalo se, že to obrovský omyl,“ vysvětluje doktor Hnízdil. Tam, kde je biologická medicína v koncích, má ta komplexní podle něj jasno. „Ze studie vyplynulo, že potíže jsou somatizací neboli ztělesňováním složité životní situace. Pokud má člověk dlouhodobě nějaké problémy a neví si s nimi rady, tělo je začne řešit za něj. Po svém. Nemocí.“
Se svými názory byl dlouho odmítán. Odborné časopisy je nepublikovaly. Mnohé špičky naší medicíny se na něj dívají skrz prsty. „Až pan doktor Hnízdil takhle vyřeší první mozkový nádor nebo arte riovenózní malformaci, tak si ho všimnu,“ řekl na jeho adresu v nedávném rozhovoru pro časopis Instinkt přední český neurochirurg Vladimír Beneš. „To není věda, tak jako není věda Freud a jeho psychoanalýza. Je to dogmatický systém podobný náboženství, kdy každý nový děj či poznatek pouze potvrzuje celý systém, de facto ideologii.“ „Je to nedorozumění,“ říká smířlivěji doktor Hnízdil.
FOTO: archív Jana Hnízdila
„Jestliže má někdo cévní malformaci nebo výduť nebo prodělá akutní infarkt nebo si zlomí nohu, je potřeba mu okamžitě poskytnout všechny vymoženosti moderní, biologické medicíny. Zlomeninu odoperovat a naordinovat léky.“ Profesora Beneše si váží a respektuje jeho obrovské zkušenosti. Jeho pohled však považuje za typický pro biologickou medicínu. „Pan profesor si zřejmě pod pojmem celostní vybavil šarlatánský. Jenže po poskytnutí péče po akutních stavech by měl nastoupit komplexní přístup. To už pochopitelně pan profesor Beneš neřeší a nelze to po něm ani žádat. Komplexní přístup však není v rozporu s biologickým. Naopak. Je jeho doplněním.“ Právě o tom napsal Jan Hnízdil knihu Mým marodům, která vyšla loni o Vánocích. Prodalo se jí deset tisíc kusů.
„Chcete se léčit, nebo uzdravit?“ ptá se pacientů ve své ordinaci v Centru komplexní péče. „Všichni odpovídají, že ano. Pak následuje povídání o životě. Chci vědět, kdy začali stonat, jak se léčili, jaký byl průběh nemoci, podrobně je vyšetřím. Současně se ale zajímám, jak šel život. O životní krize, rozvody, rozchody, práci a rodinu. Když porovnám chod nemoci a života, zjistím, že do sebe dokonale zapadají.“ Jenže část lidí má pocit, že narazila na zázračného doktora, který je uzdraví bez léků. „To je omyl,“ upozorňuje.
„Nejsem zázračný doktor, zázrak uzdravení může udělat každý sám. Tělo má samoúzdravné mechanismy. Jen je nutné přijít na to, co má člověk ve svém životě změnit. A pak to udělat.“ Sám homeopatika nepoužívá, nicméně je nezatracuje. „Lidé od lékaře očekávají porozumění, pochopení, srozumitelné vysvětlení. Uklidnění. To nás ale na lékařských fakultách nenaučili. Nevysvětlili nám, jak je důležité s pacienty jejich situaci rozebrat. Spousta lidí už není spokojená s biologicko-průmyslovým pojetím medicíny a intuitivně se obracejí na léčitele. Pokud je zkušený, umí poskytnout i cenné rady. A jako završení terapie dá pacientovi homeopatickou kuličku,“ nabízí zajímavý pohled na homeopatii, jež u nás není uzákoněna jako oficiální lékařská metoda.
Při křtu jeho knížky Mým marodům byl i herec Jaroslav Dušek.
FOTO: Jan Chodura
To, že klasickou biologickou medicínu nezatracuje, dokazuje i fakt, že obhajuje například očkování proti základním nemocem. „Své děti jsem samozřejmě očkovat nechal. Ale proti sezónním chřipkám, jako je prasečí, ptačí a podobně, bych to neudělal. Tlak farmaceutického průmyslu je tam obrovský. V každém případě je potřeba zvážit míru rizika a osobní odpovědnosti.“
Stejně zajímavý je i lékařův názor na problém eutanazie neboli usmrcení na žádost pacienta. „Eutanazie je typický produkt biologické medicíny, ze které se vytratil vztah mezi lékařem a pacientem. Nemoc a smrt se považují za biotechnologický problém a ten se také řeší prostřednictvím biotechniky. Podle komplexní medicíny je ale smrt završením životního příběhu pacienta. Pokud panuje mezi lékařem a pacientem vztah vzájemné důvěry, lékař zná pacientovu životní situaci, stav psychiky a jeho rodinné vztahy, může mu být průvodcem v poslední fázi života. Jeho úkolem je zajistit, aby to byl odchod důstojný a za případné pomoci tišících léků co nejméně bolestivý.“
K tomu nepotřebuje institut eutanazie, ale především vcítění se a porozumění. Jako příklad Jan Hnízdil uvádí, jak kdysi do nemocnice, kde pracoval, přivezli osmdesátiletého pána po těžkém infarktu. Byl v konečné fázi. „Seběhl se tým lékařů a začali ho resuscitovat. Infúze, kardiostimulace… Přišla stará doktorka a řekla: Nechte ho umřít. Promluvil zdravý rozum.“
By Vladimír Červenák 
